Ekonomka Ilona Švihlíková se v aktální analýze věnuje možným dopadům neomerkantelistické obchodní politiky nově zvoleného prezidenta USA Donalda Trumpa.
Jasné vítězství Donalda Trumpa změní orientaci americké politiky v mnoha oblastech, i když jak hluboká tato změna bude, teprve uvidíme – tedy za předpokladu, že se Donald Trump dožije inaugurace 20. ledna 2025.
Téma, které je hojně diskutováno i vzhledem k povaze české ekonomiky (její silné otevřenosti měřeno poměrem exportu k HDP) je jeho příklon k využívání cel a dalších protekcionistických obchodních nástrojů. Jaký má Donald Trump postoj k mezinárodnímu obchodu?
Lapidárně řečeno – Trump je neomerkantilista. Jeho postoj k mezinárodnímu obchodu je dle hry 1-0, tedy já vyhrávám, ty prohráváš. Moderním slovníkem viděno Trump tedy chápe mezinárodní obchod jako hru s nulovým součtem a přeje si, aby Spojené státy měly kladnou obchodní bilanci. Což ovšem neplatí již celé dekády. Naopak, Spojené státy nasávají importy z celého světa, což je i jejich významná role ve světové ekonomice. (Dodejme, že z logiky věci toho, že planeta je jen jedna a na Mars se nevyváží, jaksi všechny země nemohou mít kladnou obchodní bilanci. Vysvětlit toto třeba Němcům se opakovaně ukazovalo jako nemožné). Dodejme, že nasávání importů souvisí s tím, že se USA zbavily své průmyslové páteře, což Trump rovněž masivně kritizuje. Levné importované zboží ze zahraničí udržuje, tváří v tváří dlouhodobému poklesu podílu mezd na produktu, kupní sílu alespoň části Američanů.
Jak ukazuje první graf, problém nastává pro USA od 80. let 20. století (a není to náhoda, že je to období neoliberálních politik), kdy se obchodní deficit začínají zvětšovat. Další vývoj je už jasný, USA přitahují dovozy z celého světa a platí za ně i díky tomu, že mají hlavní světovou měnu (ještě pořád). Bilance služeb se sice pro USA vyvíjí podstatně pozitivněji, ale Trumpa zajímá očividně hlavně průmyslová báze a ta se více odráží právě v bilanci zboží. Z tohoto grafu také lépe pochopíme Trumpovy výroky o tom, kdo všechno USA svým importem „okrádá“, případně i nadměrná argumentace „bezpečnostními důvody“ viz cla uvalená na ocel a hliník i na „spojence“. Tím se dostáváme k dalšímu důležitému bodu Trumpova uvažování – zdá se, že hodnotové kategorie „spojenec“ (přesněji vazal) pro něj toho moc neznamenají, protože na prvním místě je americký národní zájem, který on definoval a s jehož definicí vyhrál (znovu) volby.
Pro pořádek ještě vkládám i graf běžného účtu platební bilance. Nebudu děsit čtenáře tím, že právě běžný účet platební bilance patří k analyticky nejdůležitějším indikátorům vůbec (indikátor vnější ne/rovnováhy, indikátor ukazující na blížící se krize, měnové, finanční, dluhové…). Běžný účet USA je dlouhodobě záporný, ale vzpomeňme, že na USA neplatí běžné makroekonomické poučky – protože mají hlavní internacionální měnu, mohou si dovolit, i dlouhodobě, kombinaci makro politik, kterou si nemůže dovolit žádná jiná země.
Neomerkantilista ovšem nemíní jen tak sedět a konstatovat, že prohrává. Neomerkantilismus je intervenční politika – jeho zastánci se snaží využít nástroje k podpoře exportu (nebo domácí výroby) a zároveň omezit import. A tím se dostáváme ke clům, případně dalším omezením dovozu, které s velkou pravděpodobností bude Trumpova administrativa aplikovat. Nevíme ovšem, jak budou veliká, protože není jasné, zda jsou citované návrhy (10 % cla na zboží z EU, 60 % na čínské) bodem pro další vyjednávání, nebo slibem, který chce Trump realizovat.
K politice neomerkantilismu ovšem patří také další rysy, například velká nechuť k multilaterálnímu uspořádání. Trump ve svém prvním období splnil slib a stáhnul Spojené státy z vysoce kontroverzní dohody TPP (Trans-Pacific Partnership), protože mu mnohem více svědčí vyjednávání jeden na jednoho. Což následně také předvedl při renegociaci (znovu vyjednání) obchodních dohod s Jižní Koreou či Japonskem. Podobně nebude mít Trump rád Světovou obchodní organizaci (WTO), která funguje na mnohostranném principu. Ta je ovšem v hluboké krizi i bez Trumpa, i když on sám ve svém prvním období přispěl k paralýze arbitráží tím, že odmítl za USA jmenovat soudce.
Trump tedy má za sebou kroky, které ukazují, že není neomerkantilista pouze v předvolební kampani, ale že zastává tento ucelený postoj. Je patrné, že pomocí protekcionistických nástrojů chce dosáhnout toho, aby „Amerika byla znovu veliká“. Jenže, jak ukazují nejen teorie, ale i praxe, na to cla samotná nestačí.
Pro inspiraci se vydejme malinko do historie. Nejvíce používanou protekcionistickou teorií na světě je ochrana nezletilého průmyslu, zformulovaná německým ekonomem Friedrichem Listem v první polovině 19. století. Tato teorie byla aplikována v nějaké fázi vývoje ve všech zemích, které se dostaly do pozice toho, kdo musel dohánět (měly tedy nějaké zpoždění dané například tím, že byly dlouho izolovány, byly koloniemi, nebo se zformovaly jako politický útvar později než ekonomičtí konkurenti, což v 19. století byla hlavně Velká Británie). Zajímavé je, že teoretický koncept zpracoval List na základě zkušenosti z pobytu v USA, kde mohl obdivovat návrhy amerického zakladatele konzervatismu – a také do určité míry otce zakladatele moderní průmyslové politiky – Alexandra Hamiltona.
Z historického okénka vyplývá, že použití cel má být omezeno jen na určité sektory a na dočasné období, protože je důležité, aby stát vytvářel podmínky pro rozvoj domácích, dnes bychom řekli, konkurenceschopných odvětví. K tomu slouží právě průmyslová politika, která zahrnuje obrovské množství nástrojů: od definování národního ekonomického zájmu se přesouvá k podpoře výzkumu, infrastruktury, ale využívány byly i různé podpory exportu, dotace, daňové úlevy atd. Je otázka, zda se k takové politice uchýlí i Trumpova administrativa (protože Biden předložil IRA – Inflation Reduction Act, který už začal spolu s nízkými cenami energií fungovat jako lákadlo pro některé evropské firmy). Je možné, že Trump spoléhá jen na snižování daní (což ovšem ke strukturální změně nestačí) v kombinaci s nízkými cenami energií.
Jaké mohou být dopady vysokých cel?
Dopady je potřeba pečlivě analyzovat dle odvětví a pak v národohospodářském kontextu. Obecně cla uvalujeme proto, aby domácí firmy získaly finanční výhodu nad zahraničními firmami. Nemusí to tak ale být vždy – například dané zboží není vůbec v USA vyráběno, nebo jen v malém množství. Pak ponese vyšší náklady spotřebitel, který může být i významně omezen na výběru zboží. Vyšší domácí ceny mohou poškodit jiná odvětví, která byla napojena a žila z nižších cen dovozu a na tom stavěla svou hlavní konkurenční výhodu. Za předpokladu dalších podpor mohou cla přispět k rozvoji či zachování některých domácích odvětví. Nelze ale zapomínat na to, že USA budou mít co do činění se zeměmi, které budou reagovat. Zatímco EU se (podle mého názoru) propadne do chaosu a zmatku rozdělená na ty, kteří budou chtít odvalit odvetná opatření a na ty, kteří budou chtít být vůči USA ještě servilnější než nyní, v případě Číny je jasné, že provede odvetu. V první fázi zřejmě uměřenou a citlivě zacílenou – typicky vzácné zeminy, kde je čínská dominance drtivá. Čína má ovšem k dispozici řadu možností, jak odvetu provést, stejně tak i řadu možností konsensuálního řešení – například výroba elektroaut na americkém území (otázka je, zda bude Trumpova administrativa podporovat elektroauta). Trump navíc asi bude tlačit na tzv. reshoring, tj. návrat amerických průmyslových kapacit zpět do USA (nejen z Číny). To byla jeho politika i v prvním období, leč z trhu s 1,4 miliardami lidí se neodchází lehce. Navíc, Čína je dnes trhem, kde se masivně inovuje, o čemž svědčí obří množství patentů, které Čína v oficiálních statistikách vykazuje.
Zatímco ze strany EU sázím na servilitu (viz Ursula – budeme kupovat ještě více amerického LNG, vytěženého frakováním a následně přepravovaného přes půlku zeměkoule a pak budeme mistrovat zbytek světa ohledně zelených závazků), ze strany Číny a dalších zemí je možnost obchodní a technologické války větší, s možnou intenzitou, která dále prohloubí vytváření bloků, což je uspořádání s globalizací neslučitelné.
Mimochodem, již nyní je patrné, že vazby mezi USA a Čínou oslabují. V roce 2023 došlo k jasnému propadu vazeb v řadě oblastí – od technologií, po obchod, či výměnu lidí. Čína tento propad úspěšně kompenzuje svým sílícím angažmá v zemích globálního Jihu, kde je nejen klíčovým obchodním partnerem, ale také zásadním investorem.
U toho by ale dopady cel, potažmo obchodních válek, nezůstaly. Nelze rozvíjet celý scénář, ale alespoň zmiňme, že by bylo velmi důležité, jak by reagovaly další země, například ty silně napojené na Čínu samotnou (např. země ASEAN, jako Indonésie, Malajsie, Vietnam atd.) a jak by se vyšší cla promítla na americkou inflaci (očekáváno, že by šla nahoru vzhledem k vyšším nákladům na vstupy). Důležité je také, jak by se vyvíjel americký dolar, výnosy z dolarových dluhopisů, což má vždy, bohužel, dramatické dopady na země, které mají velkou část dluhu denominovanou v USD. Trump navíc naznačuje, a má opět na co navazovat ze svého prvního období, že by rád více ovlivňoval rozhodnutí amerického FEDu.
Nelze vyloučit, že by masivně uvalovaná cla změnila celou strukturu světového obchodu, čímž by se zesílil efekt daný již tím, že USA uvalovaly sankce hlava nehlava na velkou část světa, jak jsme také v !Argumentu informovali. Měnily by se ještě výrazněji obchodní toky, výrobní kapacity, dopravní cesty a jejich zajištění. Nemusel by doslova zůstat kámen na kameni.
Nu a co my s tím v ČR?
Situaci bezesporu neulehčují výroky prezidenta a přítele po boku – je vidět, že mor aktivismu je společný jak vládě pěti/čtyř demolice, tak i okolí prezidenta. To, že výroky o „odpudivé lidské bytosti“ jsou vrcholem neprofesionality a minimálně diplomatické krátkozrakosti, je patrné všem, kromě dezorientované a plačící pražské kavárničky.
Na první by se mohlo zdát, že export ČR je velmi koncentrovaný (odborně hovoříme o problému trojí koncentrace). Většina exportu ČR – dlouhodobě kolem 80 % – jde do zemí EU, z toho větší část do našeho bezprostředního okolí. O roli automobilového průmyslu psát nemusím. Smutné vysvědčení pro zemi, která dokázala vyvážet investiční celky do celého světa a značka „Czechoslovakia“ si získala celosvětově vynikající zvuk. Bohužel, prvotní statistický pohled neodhaluje celou realitu. Vzhledem k tomu, že většina ekonomiky ČR je v podřízené, subdodavatelské pozici, znamená to také, že české firmy (dcerky či v závislém postavení) nedohlédnou na to, kde jejich exportované části končí. Napojení na Německo je pro další období velkou neznámou (téma na samostatný článek), ale statistiky ukazují, že důležitou roli hrají právě USA a také Čína.
V exportu z Německa dominují Spojené státy, Čína je až čtvrtá (má ovšem velmi významnou pozici u investic). Naopak, Čína dominuje v importu. Dominance Spojených států při německém exportu je něco, co znepokojuje nejen Němce (kteří mají teď důvodů k obavám tuny, včetně pádu semaforové vlády), ale nutně i ČR.
Co dělat?
Nebudu zde rozebírat, co asi udělá vláda Petra Fialy, jejíž představitelé se dopustili řady, diplomaticky řečeno, velmi nešťastných výroků vůči budoucímu americkému prezidentovi. O příteli po boku již byla řeč, to byl skutečně zahraničně-politický majstrštyk. Řešení je o to náročnější, že tlak na změnu struktury české ekonomiky je v běhu, a to zejména kvůli německým problémům, ale hlavně drahým energiím a stupidní regulaci.
Přestože ČR disponuje exportní strategií (a také historicky vzato se nejedná o hloupé dokumenty), jejich realizace pokulhávala. Důvody byla jak vlastnická struktura ekonomiky, neboť vlastník určuje, co se kam bude vyvážet, tak i chybná hospodářská politika. Pro zmírnění dopadů cel bych navrhovala následující kroky. Bez nižších cen energií a bez menší zbytečné regulace se nepodaří udržet průmyslovou bázi nikde v EU. Tam je společný zájem, i když jeho artikulace přes ty, kteří si na proklamacích o zelené tranzici postavili politickou živnost (a přes ty, kteří si na čerpání dotací postavili ekonomickou živnost) nebude snadná. Pro ČR se nabízí možnost většího důrazu na lokální ekonomiku, která je u nás dlouhodobě Popelkou (místní potraviny, spolupráce s COOP, důslednější postup proti zahraničním řetězcům ze strany ÚOHS…) a také zásadní změnu zahraniční politiky. Morální kázání, zpupná přezíravost a buranství vládních představitelů poškozují významně naši zemi i podnikatele. Obrat k důstojnému zacházení se zahraničními partnery, akceptace jejich politických a kulturních zvyklostí bez poručníkování a keců o lidskoprávní politice, je důležitou podmínkou pro zmírnění dopadů Trumpovy politiky.
Ještě lepší by bylo, kdyby Trumpova politika vedla k poznání, že americký zájem a zájem velké části Evropy, jsou odlišné. Kdyby ČR disponovala o něco chytřejšími politiky, mohla by naopak vzniklého chaosu využít k prosazování agendy, která je pro ni důležitá, a to včetně nutného formování užší středoevropské spolupráce (bez Polska, ale zato se zeměmi Balkánu, zejména Srbskem).
Zdroj: casopisargument.cz
