Politolog Oskar Krejčí se zamýšlí nad závěry nedávného summitu Severoatlantické aliance a přibližuje nový slovník Západu.
Summit NATO skončil, zapomeňte. Pravdou je, že nic nového nepřinesl – slíbil, co již slíbeno bylo, a pokračoval v nervózním čekání na listopadové prezidentské volby ve Spojených státech. Snad nejzajímavějším momentem v této souvislosti bylo, že premiér jedné z členských zemí NATO, maďarský předseda vlády Viktor Orbán, se během své mírové mise sice sešel s nejvyššími představiteli Ukrajiny, Ruska a Číny, ale v USA jej prezident Joe Biden během summitu nepřijal. Nekulturní ignorování možností ukončení války na Ukrajině ze strany orgánů Evropské unie tak dostalo posvěcení z nejvyšších míst. Ovšem Orbána ještě před atentátem přijal Donald Trump.
Kontraproduktivní aktivity
Nervozita většiny současných politických představitelů Západu nevyrůstá jen z nebezpečí, které pro ně představuje případný návrat Donalda Trumpa do Bílého domu. Důležitějším problémem je, že i po volbách v USA bude pokračovat celková proměna globálního uspořádání. Křečovitá snaha zabrzdit vývoj či vrátit vše zpět k privilegovanému postavení Západu pomocí válek, barevných revolucí a protekcionalismu nic podstatného zatím nepřinesla. Zásadní změnu nepřináší ani parazitování americké ekonomiky na ekonomice Evropské unie, které během války na Ukrajině dosáhlo vrcholu. Nejnovější údaje Mezinárodního měnového fondu o ekonomickém vývoji ve světě, které přináší následující tabulka, jsou nesmlouvavé: hrubý domácí produkt by měl letos v Číně vyrůst o 5 %, v USA o 2,6 %, v Evropské unii o 1,2 % a v Rusku o 3,2 %…
Už před lety naznačil americký ekonom, sociolog a vlastně i politolog Immanuel Wallerstein, že se „vracíme k nejstaršímu příběhu v dějinách hegemonistických mocností. Dominantní mocnost se soustřeďuje na vojenství, kandidát na nástupce se zaměřuje na ekonomiku. Tento druhý přístup se vždy vyplácí, a to značně.“ [1] Pravdou je, že je to dnes Čína, která volá po dohadování a dodržování zásad mezinárodního obchodu prostřednictvím kolektivních ujednání například v rámci Světové obchodní organizace – jak to kdysi, když měly bezkonkurenčně nejsilnější ekonomiku, prosazovaly i Spojené státy. V současné době ale Washington kolem sebe rozhazuje na všechny strany sankce, které nejen rozdělují svět, ale aktivně napomáhají sjednocování nezápadního světa, a Evropská unie je slepě následuje. Proto dnes například 90 % obchodu Čína-Rusko a 70 % obchodu Indie-Rusko probíhá v národních měnách. A ekonomika států BRICS roste rychleji než ekonomika skupiny G7. Ovšem západní „soustředění se na vojenství“, jak o tom mluví Wallerstein, může mít ještě horší důsledky.
Sebeidentifikace NATO
Od konce studené války hledalo NATO svůj smysl. Co s vojenskou aliancí, která nemá nepřítele? Někomu by se mohlo zdát, že by měla být zrušena. Padly takové návrhy, ale to by znamenalo ztratit získanou výhodu. Co by to bylo za divný svět, kde by se nedalo válčit, kde by se nedalo vládnout vystrašeným lidem, kde by nebylo možné přerozdělovat zdroje skupinám kolem vojenskoprůmyslového komplexu? Jako praktičtější se tedy ukázalo hledat pro NATO nového protivníka – či si jej vytvořit. A hle, podařilo se! Především v USA, ve vůdcovském státu Aliance, v zemi s největším vojenskoprůmyslovým komplexem. Jak nedávno ukázal výzkum společnosti Gallup, americká veřejnost má poměrně jasno: v současnosti 41 % dotázaných za největšího nepřítele pokládá Čínu, což je meziroční pokles (loni to bylo 50 %), a 26 % Rusko, což také znamená pokles (loni to bylo 32 % dotázaných). Protože veřejné mínění utvářejí především sdělovací prostředky, to americké bývá nestálé.
Proměny NATO po studené válce mají tři základní rozměry: zvyšování počtu členských států, proměny strategického uvažování a vojenské intervence. Rozšiřování Aliance směřovalo na východ a proběhlo v několika vlnách. Během první vlny v roce 1999 byly přijaty tři středoevropské země včetně Česka, při druhé v roce 2004 byly přijaty dvě černomořské a tři pobaltské země plus Slovensko. Následovaly postupně čtyři země Balkánu. Vše zatím završilo loňské přijetí dvou států ležících na Skandinávském poloostrově. Ovšem už v roce 2008 bukurešťský summit NATO „přivítal euroatlantické aspirace Ukrajiny a Gruzie“. Dlužno dodat, že po celé období od konce studené války byly vojenské výdaje NATO bezkonkurenčně vysoké, a loni přesáhly polovinu světových vojenských výdajů.
Počáteční tápání při hledání nepřítele a transformace role NATO mohou symbolizovat tři dokumenty:
- Rok 1999: přijetí Strategické koncepce Aliancena summitu ve Washingtonu.
Tehdy sice ještě nebyl přitlučen na pranýř žádný stát-protivník, ovšem úkolem Aliance se stalo „přispívat k předcházení konfliktům a ke krizovému řízení prostřednictvím operací mimo článek 5“ – což přeloženo do srozumitelné mluvy znamená, že do úvahy přicházejí vojenské akce NATO, které nemají obranný charakter(článek 5 Severoatlantické smlouvy z roku 1949 o založení NATO uvádí, jak odpoví spojenci na případné napadení členského státu Aliance, přičemž jiné možné vojenské aktivity daná smlouva neuvádí). Zároveň se v této Strategické koncepci několikrát objevila představa odpovědnosti NATO za bezpečnost a stabilitu zeměpisně neurčité „euroatlantické oblasti“, v jednom případě dokonce „euroatlantické oblasti a okolí“. Pro větší srozumitelnost: za několik dní po přijetí této strategie začalo bombardování Jugoslávie letadly Aliance, aniž Jugoslávie napadla nějaký členský stát NATO. S příchodem nového století se pak z Washingtonu začala šířit varování vůči „ose zla“ a objevil se nový seznam „darebáckých států“. Aliance se postupně podílela na vojenských intervencích v Afghánistánu, Libyi, Iráku…
- Rok 2022: Strategický konceptpřijatý na summitu NATO v Madridu.
Podle tohoto dokumentu už NATO ví, že „Ruská federace je nejvýznamnější a nejpřímější hrozbou pro bezpečnost spojenců a pro mír a stabilitu v euroatlantické oblasti“. Navíc ovšem Aliance deklarovala, že Čína „ohrožuje naše zájmy, bezpečnost a hodnoty“. To znamená, že evropské členské státy NATO následují USA, které už v roce 2011 prohlásily Čínu za největší bezpečnostní riziko. Už v tomto citovaném dokumentu NATO bylo mezinárodní právo nahrazeno neurčitými (Washingtonem svévolně nadiktovanými?) „pravidly“, která prý Peking a Moskva nedodržují. Aliance s konečnou platností našla své protivníky. Státy NATO se sice jako celek nezapojily do bojů na Ukrajině, avšak Aliance působí jako týl, sponzor i zásobovatel Kyjeva. Některé státy NATO se v roce 2014 podílely na svržení ukrajinského prezidenta a dnes kromě zbraní a munice dodávají zpravodajské informace, pomáhají s výcvikem, ale i řízením vojsk.
- Rok 2024: Prohlášení washingtonského summitu.
Dokument opakuje charakteristiky Ruska i Číny obsažené ve Strategickém konceptu z roku 2022 a bere pod ochranu onen tajuplný „mezinárodní řád založený na pravidlech“. Je v něm ale i novum: do pojmosloví propagandistů Aliance se dostal úkol „nadále zajišťovat naši kolektivní obranu proti všem hrozbám a ze všech směrů, založenou na 360stupňovém přístupu“). Představa 360stupňové odpovědnosti se v tomto dokumentu objevuje pětkrát. Tato vize odpovědnosti za obvod 360° zvyšuje neurčitost představy „euroatlantické oblasti a okolí“ ze Strategické koncepce Aliance přijaté v roce 1999. Vždyť 360° – to je kruh. Kde má ale tento kruh střed a jaký je jeho poloměr? Jestliže chce NATO, jak praví hned první bod Prohlášení, bránit „každý centimetr spojeneckého území za všech okolností“, pak si lze například představit, že střed zmíněného kruhu je v Kalifornii či na Aljašce… Pryč jsou časy, kdy NATO deklarovalo odhodlání bránit, jak naznačuje i název, státy ležící u pobřeží severního Atlantiku.
Globální NATO
Válka na Ukrajině není pro všechny země Aliance stejně významná. Spojené státy, které více než Čína přemýšlejí na téma „válka o Tchaj-wan“, plny nejistoty hledají odpověď na otázkou, co si Peking, ale i Tchaj-pej pomyslí, když NATO na Ukrajině neuspěje. Co když pak na Tchaj-wanu rozšíří svůj vliv přívrženci dohody s pevninskou částí Číny? Na druhé straně Komuniké přijaté minulý týden na zasedání ústředního výboru čínské komunistické strany naznačuje, jak vypadá ono čínské ohrožení „mezinárodního řádu založeném na pravidlech“. Uvádí se v něm, že „čínská modernizace je modernizací mírového rozvoje“. Vzápětí následuje ujištění, že Čína bude i nadále „usilovat o rovný a spořádaný multipolární svět a univerzálně prospěšnou a inkluzivní ekonomickou globalizaci“. Asi proto je třeba posilovat odhodlání některých Evropanů prodlužovat válku na Ukrajině a zatáhnout je do amerických konfliktů v oblasti Tichého oceánu.
Iluze NATO-centrického pojetí globální bezpečnosti dostala na nedávném washingtonském summitu NATO tajuplné prostorové vyjádření. Takové představy jsou zčásti výsledkem geopolitických stereotypů a zčásti výsledkem geopolitické slepoty. Břehy USA omývají vody jak Atlantského, tak Tichého oceánu, je tedy logické, že Washington svoji bezpečnost spatřuje v okolí obou těchto vod. Dá se říci, že Spojené státy s Čínou hraničí přes „trochu vody v severním Pacifiku“. S evropskými státy je to ale trochu jinak. Jestliže někdo v Madridu, Londýně či v Paříži propadne horečnatým snům o bývalé koloniální říši, nad kterou slunce nezapadá, dá se to s pomocí lékařské literatury pochopit. Když ale takovýto nesmysl podepíší státníci ze střední Evropy, je to v lepším případě projev přesvědčení, že na nějakém tom podpisu nezáleží. V horším případě se jedná o ztrátu soudnosti a projev lokajské servility.
Poznámky:
[1] WALLERSTEIN, Immanuel: Úpadek americké moci. USA v chaotickém světě. Praha: Slon, 2005, s. 28
Zdroj: